Psal se rok 1941, kdy se sen Jiřího Hladila a Vladimíra Nedvěda stal skutečností. Ač jim bylo jen 21 let, dokázali vytvořit domácí podmínky pro atletiku. Atleti z našeho okolí totiž museli za atletikou dojíždět do pražských klubů Sparty a Slavie. Žádost o založení lehkoatletického odboru byla přijata. V dubnu 1941 byl oddíl řádně zaregistrován a přijat za člena ČAAU.
Několik prvních let bylo velmi složitých, přísun finančních prostředků byl takřka nulový. To ale nevadilo, již roku 1942 klub čítal kolem 60 aktivních členů. Někteří z nich působili rovněž jako funkcionáři. Aby se získali nějaké finanční prostředky, houštečtí atleti nastudovali divadelní hru Stříbrná paseka. S jakým ohlasem proběhlo se sice neví, ale svědčí o oddanosti jednotlivých členů. Ti také pořádali i mnoho dalších akcí sportovního rázu, kterých se účastnili atleti celostátního významu. Například 15.června 1941 se konal první běh pořádaný lehkoatletickým odborem SK Stará Boleslav. Byl jím náborový běh mládeže Houštkou a zúčastnilo se 25 chlapců. Dále, 13.července 1941, se běžel, dále již tradiční, závod na 20 km, zvítězil ing.Hron. Tento známý vytrvalec z Mladé Boleslavi si odnesl putovní pohár, který věnoval SK Stará Boleslav. Již v prvním roce působení klubu bylo docíleno vynikajících výsledků jednotlivců. K.Macháček skončil na přeboru země České na šestém místě v běhu na 100m časem 11,6. Jaromír Sibera, ještě jako host ze Sparty, skočil při jenom z mnoha lehkoatletických utkání 180 cm do výšky, což byl nejlepší výkon staršího dorostu roku 1941.
Významným mezníkem i pro soudobé atlety se stal rok 1944, kdy byl položen základ populárnímu ,,Jarnímu běhu“. Tento běh měřící okolo jedné míle zahajuje každý rok novou atletickou sezonu a účastní se jak běžci, tak i například vrhači.
Píše se rok 1945, klub stále nemá atletickou dráhu, trénuje se na travnatém hřišti a po okolí. Přesto díky pravidelným tréninkům v tělocvičně u Karla IV. se staroboleslavští atleti umisťují na pěkných místech při mistrovství ČSR. Do desátého místa z republiky se umisťuje všestranný Sibera, vytrvalec Špiroch, mladý oštěpař Socha a Brychtová v hodu míčkem a skoku vysokém. I následující rok tito atleti, ke kterým se přidal talent Jirout, promlouvají do republikových tabulek. Největšího úspěchu však dosahuje Antonín Špiroch, který na mistrovství Evropy obsazuje 14. místo v maratónu.
1948 – SK Stará Boleslav se přejmenovává na Slavoj. Na chod klubu to samozřejmě vliv nemá. Velké množství meziklubových utkání, kterých se atleti zúčastnili, dávalo za pravdu nutnosti vlastního atletického oválu. Doma se proto prakticky nezávodilo, za výkony se jezdilo na škvárová hřiště soupeřů.
Dalším z velkých mezníků atletického dění se stal rok 1949. Po zajištění všech složitých formalit a vynaložení velkého úsilí pro jejich získání se totiž rozbíhá akce ,,Z“. Totiž stavba, slovy Jiřího Hladila, nejkrásnějšího stadionu v Houštce. Atletům pomáhali nejen občané Staré Boleslavi, ale i vojáci místní posádky. Z počátku se nejprve vytvářelo místo pro ovál, kácely se stromy, boural plot. Již podruhé se největšího podílu činností okolo dění ujal Jiří Hladil, který stál i u zrodu houštecké atletiky. Po získání materiálu a připravení podkladu se hlavních prací ujal Jaromír Sibera a Ladislav Jirout. Jaromír Sibera přišel s novou technologií, která se nejen ukázala jako správná, ale dala základ věhlasu Siberovy atletické dráhy. Navážela se směs škváry, jílu a vody, v pečlivém poměru a rozhrnovala do roviny. Délkou se nikdo nezabýval, obkroužilo se fotbalové hřiště. Celková délka kuriozních 363,80m, na rovince šest drah, po obvodě čtyři. Jak se později začalo ukazovat, délka oválu nevadila v překonávání národních, evropských a světových rekordů. Sektory pro technické disciplíny nesměly chybět a tak vznikly kruhy pro disk a kladivo, vržiště pro kouli, rozběh pro oštěp a doskočiště pro výšku a dálku. Přes obrovské časové zatížení při výstavbě se daří i na poli atletickém. Ladislav Jirout zahajuje svou úspěšnou kariéru a objíždí světové stadiony s národním výběrem.